SPOLEK PRAKTICKÝCH MYSTIKŮ
Už několik let před založením spolku Psyché se scházel kolem Weinfurtera kroužek zájemců o mystiku. V jedné z místností kavárny Republika na vinohradském Mírovém náměstí se pravidelně jednou týdně, a to vždy v pátek večer, diskutovalo o okultismu, mystice i jiných esoterních naukách. Šlo však o volné sdružení, a tak sem chodil kdekdo, včetně různých »živlů«, někdy vyslovených nepřátel, a také osob, které chtěly uplatnit svůj vliv. Stávalo se tak, že namísto práce, tedy studia a skutečné mystické praxe, se celý večer zbytečně prohádal či proklábosil kavárenskými řečmi, které Weinfurter pro jejich povrchnost doslova nesnášel. To byl také hlavní důvod, proč byl 27. listopadu 1929 založen spolek Psyché – s pevnou organizační strukturou, se stanovami a vnitřním řádem, který musel každý plnit. Jako oficiálně hlášená a povolená organizace měl spolek svou valnou hromadu, volby, legitimace, vybíral příspěvky a tak dále. První zvolený výbor spolku tvořil jeho předseda Karel Weinfurter, jeho přítel a pokročilý mystik, lékař Jaroslav Barth, učitel František Jirásek s manželkou Mary, velkostatkář Arnošt Čapek, lékař Ignát Kratochvíl a bankovní úřednice slečna Kurzová.
Podle stanov „účelem spolku je šíření poznání Boha na základě filozofie náboženství“. Způsob, jak toho dosáhnout (a který určoval „Domácí řád spolku“), byla mystická cvičení podle Ohnivého keře, jež se každý člen spolku zavázal provádět a „vydávat z nich počet“. Tyto kontroly nebyly však striktní, šlo spíše o to zabránit propagaci jiných okultních směrů a přimět všechny, aby mystickou zkušenost prožívali na sobě a spěli tak k vyšším cílům. Členové se koneckonců sami agilně svěřovali se svými prožitky, ať už na schůzích či písemně, a dychtivě čekali na jejich zhodnocení. Toto Weinfurterovo lpění na praxi bylo základem jeho snah, a také proto mělo Psyché v záhlaví „sdružení praktických mystiků“.
Další důležitou záležitostí spolku byla také společná knihovna, která shromažďovala okultní, hlavně však mystickou literaturu, která pak byla členům volně přístupná.
Schůzky se konaly pravidelně v pátek v osm hodin večer zprvu v Národním domě na Vinohradech, poté v Hlavově kavárně na Mírovém náměstí. Později, kvůli rostoucímu počtu členů, přesídlily už natrvalo do Radiopaláce na tehdejší Fochově třídě. Večer zahajoval jednatel úředními záležitostmi spolku. Poté předseda Weinfurter tradičně přednesl úvodní referát, ať to byla přednáška k tématu, které právě studoval, k nějaké aktuální události, anebo téma, kterým se spolek zabýval. Často to býval také překlad nějakého zahraničního díla – svého času to byli např. velice oblíbený Paul Brunton nebo Rama Krišna. Tyto jeho překlady se staly téměř legendárními, neboť Weinfurter četl tak, že překládal přímo z originálu německého nebo anglického, aniž si toho mnozí vůbec všimli. Často tyto překlady přímo komentoval svými poznatky nebo vysvětloval pojmy, které ještě nebyly běžně rozšířené. Následovala rozprava k tématu, poté názory, diskuze a dotazy členů, více či méně zasvěcené, někdy vysloveně naivní, ale Weinfurter odpověděl vždy i největším laikům. Některé z rozprav byly naopak tak zásadní, že přetištěny následně vyšly v časopise. Členové pak mohli na schůzi přivést hosty či další zájemce, které museli na počátku představit předsedajícímu schůze. Naprosto nepřípustné však bylo propagovat ve spolku jiné nauky a směry, čemuž měl zabránit i kuriózní zákaz pro hosty vměšovat se do debaty. Nutno však dodat, že k této striktní politice Weinfurtera donutily výše zmíněné negativní zkušenosti. Kvůli obrovskému zájmu počal spolek pořádat dokonce veřejné Weinfurterovy přednášky. První se konala 20. ledna 1932 ve velkém sále Radiopaláce, se vstupným a s veřejnou propagací, a její téma bylo Bůh v člověku, čili odvěká cesta mystická. Úspěch byl obrovský, sál byl zcela vyprodán, přijely zájezdy z venkova, dokonce ze Slovenska, a mnoho zájemců se dovnitř vůbec nedostalo. Nutno však dodat, že většině návštěvníků nešlo o přednášku samotnou, spíše o to, aby osobně viděli a slyšeli Weinfurtera, jehož popularita byla veliká a přesahovala hranice země. Psyché se tak skutečně stalo Weinfurterem vysněnou baštou mystiky, a to nejen u nás, kde svého času mělo přes dva tisíce členů (mimochodem více než mnohé dnešní oficiální církve), ale své příznivce našlo i v zahraničí, počítaje v to dokonce Spojené státy. Svědčí o tom i dopisy otištěné v časopise samotném.
„SVĚTLO – světlo Pravdy může být nepříjemně ostré a obnažující, není-li provázeno Láskou.
BEZHRANIČNÁ LÁSKA může být bláznivá a slepá, když odmítá vzít na vědomí Pravdu.
Ideální rovnováha mezi dvojicí Bezhraničná Láska + Pravda se jmenuje MOUDROST.“