Sv. Serafim se narodil 19. července 1759 v Kursku (Rusko)
Zemřel 2. ledna 1833 v kleče v modlitbě.
Stejně jako u mnoha jiných světců nalezneme v jeho životě od dětství mnoho znamení, že byl předurčen, aby zvěstoval Boží slávu zvláštním způsobem.
Dětství
Svatý Serafim Sarovský se narodil jako třetí dítě Izidora Ivanovičie a Agáty Mochninové. Při křtu dostal jméno Prochor (Prochoros), po jednom z prvních sedmi jáhnů, jak čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 6,1-6). Prochorovi nebyly ještě ani tři roky a otec zemřel. Agáta sama vychovávala Prochora a jeho staršího bratra Alexeje.
Prvním nadpřirozeným momentem Prochorova života byla událost, která se stala, když měl Prochor sedm let. Tehdy při návštěvě rozestavěného chrámu spadl z vysokého lešení zvonice a ze země vstal nezraněný.
V deseti letech těžce onemocněl neznámou chorobou. Měl sen, ve kterém se mu zjevila Bohorodička a sdělila mu, že jej ona sama přijde uzdravit. Za několik dní se konalo ve městě procesí s ikonou Přesvaté Bohorodičky Kurské, která byla považována za zázračnou. Při průvodu ulicemi, právě když se procesí přiblížilo k domu, kde Mochninovi bydleli, se strhla bouře se záplavami deště. Kvůli ochraně ikony, procesí vstoupilo do dvora, kam matka přivedla nemocného Prochora, který se rázem uzdravil.
Dospívání
V sedmnácti letech, se mladý muž nakonec rozhodl opustit svět a prosil matku o požehnání. V té době bylo rodičovské požehnání pro děti nesmírně důležité a byl to slavnostní a posvátný okamžik, symbol Boží milosti pro zvolené povolání. Matka mu dala jednoduchý mosazný kříž, který pak nosil po celý život. Před koncem života jej nosil na hrudi nahoře na oblečení, což dokazuje hluboký duchovní vztah se svou křesťanskou matkou.
Když bylo Prochorovi devatenáct let, stařec (duchovní otec) Dositej (mnich v kijevské Pečerské lávře) mu schválil přání vstoupit do monastýru (kláštera) slovy: „Jdi bez obav a zůstaň tam. Tam spasíš svou duši. Tam také ukončíš svoji pozemskou pouť. Navykni si stále myslet na Boha. Volej jeho svaté jméno. A Duch svatý k tobě přijde, bude v tobě přebývat a povede tvůj život ke svatosti.”
V klášteře
Prochor se vydal asi 500 km východně od Moskvy do kláštera v Sarově. Zde pracoval jako dřevorubec, pekař, tesař i zvoník. Nejraději však měl řemeslo Ježíše z Nazareta, tesařinu. Získal v ní takovou zručnost, že mu přezdívali „Prochor Tesař”.
Tři roky prožíval utrpení s vodnatelností, až se zhroutil a umíral. Tehdy k němu přišla Panna Maria v doprovodu apoštolů Petra a Jana, kterým prý řekla: „On je jedním z nás.” Pak pravou ruku položila na jeho čelo a žezlem, které držela v levé ruce se dotkla místa na pravé kyčli. Poté se zde vyhloubil dolík, kudy odtekla všechna voda.
Jako osmnáctiletý se rozhodl stát se mnichem a odešel do lesní pustiny Sarovského monastýru, kde se věnoval modlitbě a tvrdé manuální práci. Po čase přijal mnišský hábit a jméno Serafim (ohnivý). Po šestnácti letech dostal povolení opustit monastýr a usadit se v lesní samotě jako poustevník. V modlitbě a naprostém mlčení strávil dalších šestnáct let. Prošel mnoha vnitřními zápasy, byl přepaden lupiči a takřka ubit k smrti. Kvůli nalomenému zdraví jej představený povolal z poustevny zpátky do monastýru. Postupně byl stále více vyhledáván zástupy poutníků. Měl prorocké charisma a dar poznání lidských srdcí, takže uměl dobře poradit. Na jeho přímluvu docházelo často k zázračným uzdravením i k osvobození od zlých duchů. Jeho tvář zářila nadpozemským světlem, vléval novou naději už svým pozdravem: „Moje radosti, Kristus vstal z mrtvých!“ vítal své návštěvníky.
Rozhovor s Nikolajem Motovilovem o Svatém Duchu.
Jeho život je bytostným svědectvím o působení Ducha svatého, jeho darech a přeměně člověka k Božímu obrazu, kterou On způsobuje. Důvěrnost vztahu otce Serafima se Svatým Duchem vzbuzovala a stále vzbuzuje údiv. Nejlepším příkladem je jeho rozhovor s mladíkem Motovilovom, který hledal cíl života.
Měl štěstí vidět jej ponořeného v Boží milosti a zářícího ve světle. Zároveň se od něj dozvěděl, že křesťanský život se musí stát životem v Duchu svatém.
Den byl zamračený, zem byla pokryta hrubou vrstvou sněhu, který neustále padal, když mě stařec Serafim posadil vedle sebe na kmen stromu.
„Pán mi odhalil”, řekl mi, „že již od dětství jste se toužil dozvědět, jaký je cíl křesťanského života”. … „Skutečně, modlitba, půst, celonoční bdění, a vůbec celá křesťanská askeze jsou dobré. Ale cíl našeho života nespočívá jen v plnění tohoto, protože to jsou pouze prostředky. Opravdovým cílem křesťanského života je získání Ducha Svatého. Musíte vědět, že jen ten dobrý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší plody Ducha Svatého”.
„Jak ho získám?” zeptal jsem se otce Serafima, „dobře to nechápu.”
„Získat znamená dosáhnout”, odpověděl mi. „Určitě víte, co znamená získávat peníze. To samé platí o o Duchu svatém. Cílem pozemského života je pro každého člověka získat peníze, dosáhnout poct uznání a ocenění. Duch Svatý je taktéž kapitál, přirozeně věčný kapitál. A jediný poklad, nevyčerpatelný na věky. Každý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší milost Ducha svatého, avšak lehčeji se toho dosáhne modlitbou, protože ta je nástrojem, kterým disponujeme. Může se stát, že chcete jít do chrámu, ale chrám není blízko nebo už je po bohoslužbě, nebo možná máte touhu pomoci chudému, ale chudý nikde není. Modlitba je však možná vždy, je dostupná bohatému i chudému, vzdělanému i jednoduchému, mocnému i slabému, zdravému i nemocnému, spravedlivému i hříšníkovi. Síla modlitby je velká a víc než cokoliv jiného přitahuje Ducha svatého.”
„Otče”, řekl jsem, „celou dobu mluvíte o milosti Ducha svatého. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou viditelné. To znamená, že Duch svatý se může stát viditelným? A jak poznám, jestli je se mnou nebo ne?”
„Milost Ducha svatého, která nám byla dána při křtu, září v našem srdci navzdory hříchům a tmě, jež nás obklopují. Zjevuje se v nevysvětlitelném světle těm, kterým Pán odhaluje svou přítomnost. Svatí apoštolové přítomnost Ducha svatého pocítili hmatatelně.”
„A jak poznám, že se nacházím v milosti Ducha svatého? Jak mohu sám v sobě poznat, že je skutečně ve mně?”
„ Už jsem vám, Boží příteli, vylíčil, jak lidé v Duchu Božím přebývají… Co ještě potřebujete, můj milý?”
„Potřebuji tomu rozumět ještě lépe!” řekl jsem.
Tehdy mě otec Serafim pevně objal a řekl mi: „Můj milý, my jsme teď oba v Duchu. Proč se na mě nepodíváte?”
„Otče, nemohu se na vás podívat, protože vaše tvář se stala jasnější než slunce a mé oči byly oslněny.”
„Nebojte se, protože i vy nyní záříte jako já. Teď jste i vy naplněn Duchem svatým, jinak byste mě nemohl takto vidět. Můj milý, proč se na mě nepodíváte? Nebojte se ničeho, Pán je s vámi!”
Podíval jsem se na něj, přejel mi mráz po zádech. Představte si slunce v nejsilnější záři poledního žáru a v jeho středu vidíte tvář člověka, který s vámi rozmlouvá. Vidíte pohyby jeho rtů, výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že jedna jeho ruka je položena na vašem rameni, ale nevidíte ani tuto ruku ani postavu, jen oslepující světlo, které se rozlévá všude okolo a svým jasem osvěcuje zasněženou krajinu, na kterou padají sněhové vločky.
„Co cítíte?” zeptal se mě.
„Nevýslovné ticho a pokoj”, řekl jsem.
„A co ještě cítíte?”
„Jak se mé srdce naplňuje nevýslovnou radostí.”
„Tato radost, kterou máte, je ničím oproti radosti, o které bylo napsáno: ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují. Nám byl dán pouze stín této radosti, co můžeme říci o skutečné radosti? Co ještě cítíte, příteli Boží?”
„Nevýslovné teplo”, řekl jsem.
„Jaké teplo? Jsme v lese, je zima a všude kolem sníh. Jaké to je teplo, které cítíte?”
A já jsem řekl: „Jako když se umývám v teplé vodě. Cítím i jakousi vůni, kterou jsem nikdy necítil.”
„Vím, vím”, řekl, „schválně se vás ptám. Ta vůně, kterou cítíte, je vůní Ducha svatého. A teplo, o kterém mluvíte, není v ovzduší, ale v nás. Poustevníci byli zahříváni tímto teplem, nebáli se zimy, protože nosili plášť milosti, který nahrazoval oblečení. Boží království je mezi námi. Potvrzuje to stav, ve kterém nyní jste. Hle, co znamená být naplněn Duchem svatým.”
„Budu si pamatovat tuto milost, která nám dnes byla dána?” zeptal jsem se.
„Věřím, že Pán ji pomůže ochraňovat ve vašem srdci, protože byla dána nejen vám, ale vaším prostřednictvím i celému světu. Jděte v pokoji! Pán a Bohorodička ať jsou s vámi!”
A po celou dobu našeho rozhovoru, od chvíle, kdy se tvář otce Serafima rozzářila, toto vidění neustalo… Nevýslovnou záři světla, která z něj vycházela, jsem viděl na vlastní oči a jsem připraven stvrdit to i přísahou.
Rady Serafima
– Počínaje si spravedlivě, dbej o klid ducha a buď lahodný v rodinném kruhu.
– Dávej duchu, co mu patří, a tělu tolik, kolik mu je třeba, aby mohlo udržovat ducha na cestě spásy.
– V duchovním životě netřeba dělat věci nad své síly, ale držet se zlatého středu, protože to je královská cesta.
Použité zdroje:
https://gloria.tv/post/pnWep6E8RQ9p2XTWjDEwDiXHo
http://www.pravoslavie.sk