OBHAJOBA MYSTIKY PŘED ODPŮRCI
Weinfurter musel od počátku své poznání tvrdě hájit a probojovávat mu cestu. Dospěl v tom až k určité nesmiřitelnosti, ale příslovečné klacky mu jako první do cesty házeli jiní.
Musíme předeslat, že prakticky všechna česká hermetická a okultní společenství podléhala vnitřním hádkám a sporům – nejčastěji o vliv, funkce a z toho plynoucí požitky. Weinfurter toho byl osobně svědkem. Už první pražská lóže martinistů byla od počátku zachvácena osobními šarvátkami, různě se dělila, zanikala a znovu vznikala, podobný osud čekal i Theosofickou společnost. Navíc tyto společnosti zůstávaly ve sféře hermetických zájmů o různé magické evokace, probouzení tajemných sil a získávání mimořádných schopností, často šlo o pouhé intelektualizování. Byli mezi nimi lidé jistě odborně zdatní, kteří tvrdě a poctivě pracovali a pro duchovně-vědní obory a zvláště českou hermetiku vyšlapali pořádný kus cesty, ale i důležitě se tvářící břídilové a postavy morálně a psychicky velmi sporné. Weinfurter jako člověk, který si sám cestu magie prošel, ji však po poznání mystiky považoval za nízkou a ostře rozděloval takzvanou černou a bílou magii a propagátory těchto »nižších nauk« nemilosrdně tepal, byl-li jimi konfrontován. Jako každý úspěšný člověk, vzbuzoval i Weinfurter u svých konkurentů a oponentů žárlivost, u lidí malých duchem pak závist. Vyčítali mu kde co: že si ve svém časopise dělá propagaci jak své vlastní osoby, tak svých děl, že se podepisuje i pod některá přeložená díla, že spolek vede příliš tvrdou rukou, že je nekompromisní, arogantní, příliš sebevědomý, že na mystice vydělává. Spory tak vedl s některými hermetiky, spiritisty, teozofy a také okultisty, kteří vystupovali proti jeho mystické cestě. Veřejností sledovány byly například spory s Otakarem Griesem, Květoslavem Minaříkem a Paulem Bruntonem.
